Autorka je norská novinářka a spisovatelka.
Ve vesnici nad polárním kruhem objednává matka bronzové srdce na hrob pro svého syna. V Bruselu zas norský expremiér hledá vhodná slova a jiný mladý muž dodnes diskutuje o politice se svým mrtvým kamarádem.
I toto je následek události před deseti let.
Od chvíle, kdy krajně pravicový terorista Anders Breivik zabil v Norsku 77 lidí, většinou teenagerů v letním táboře, uběhlo deset let. Nyní jeho oběti – mládežníci levicové Strany práce žádají, aby jejich země poslouchala.
Nelíbí se jim společenská dohoda, podle níž je na vině pouze samotný terorista. Mladí politici chtějí, aby se mluvilo io jeho postojích, neboť právě slova vedou k násilí. Pozůstalí se mezitím nadále snaží najít způsob, jak se se ztrátou blízkých vyrovnat.
tři odznaky
Každý večer vcházeli do jeho pokoje, aby zasvítily, a když nastal čas spánku, světla vypínali. Dělali to velmi dlouho.
Když v létě svítilo půlnoční slunce a v tmavších měsících zářila polární záře, zatahovaly závěsy.
Zatímco se za okny měnily roční období, seděli na jeho posteli a prsty procházeli po jeho oblečení v šatníku.
Na stole našli tři odznaky. Na jednom byl nápis Červený a hrdý, na druhém Ne rasismu. Na třetím bylo logo mládežnické organizace Strany práce a bílými písmeny na červeném pozadí. AUF.
Ve svých osmnácti letech byl takový vysoký, že matka se obávala, jestli se jeho tělo vůbec vejde do rakve. Oblékli ho do jeho prvního skutečného saka, které v to léto společně kupovali. O měsíc později už látku propichovala odznaky.
Umístili na něj modrou přikrývku, kterou dokončila těsně před začátkem letního tábora. Přikrývku si chtěl vzít do nového domova, odcházel do Tromso, metropole severního Norska, kde měl dokončit poslední ročník střední školy.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK
Mnoho ideologií, jeden násilný extremismus (komentář)
Máma si tkaním krátila čas po návratu z pracovní změny v místním domově důchodců. Byla šťastná, že ji syn požádal o přikrývku. Modrou, modrou jako nebe, odpověděl, když se ho zeptala, jakou barvu si přeje.
Něco není v pořádku
Anders Kristiansen byl 22. července 2011 na ostrově Utøya kousek od Osla. „Něco není v pořádku,“ řekl, když přes vysílačku slyšel, že na ostrov přichází muž v policejní uniformě. Přišel to zkontrolovat. Poslední, co slyšel, byly už jen výkřiky: „Běž, neohlížej se!“
Našli ho jako jednoho z deseti zabitých mladíků. V objetí měl dívka s dlouhými, kudrnatými vlasy. Bylo jich celkem jedenáct, vraždění přežil pouze jeden. Když se výstřely přibližovaly, rozhodli se, že si lehnou na zem a budou předstírat smrt.
Roky po teroristickém útoku jsem sledovala osud Kristiansenová rodiny, který jsem zachytila v knize Jeden z nás: Příběh o Norsku.
Věnuji se v ní neonacistické terorismu Andersu Behring Breivikovi, jeho obětem, mezi nimi i jeho jmenovci Andersu. Viděla jsem náznak pekla, kterým si pozůstalí procházejí ve zbytku svých životů.
